Vázání slečny na vozíku

Vázání Štěněte (Lumpík Štěňátko) mne poprvé napadlo, když zareagovala na zveřejněné fotky ze stejného projektu, který máme s Michalem takto pro sebe označen. Dala jsem ji možnost se ozvat a po nějaké době jsem jí sama napsala, zda její zájem stále platí. Domluvily jsme si osobní setkání, jelikož takovéto věci nechcete probírat pouze po chatu a já mám ráda osobní setkání s těmi co chci vázat. Nejdůležitější bylo probrat zdravotní stav. Štěně vše brala s humorem a hláška „mě více ublížit nemůžeš“ mě sice neuklidnila ale pobavila.

S čím jsem tedy musela počítat. Štěně má rozštěp páteře, který má od narození (jde o vývojovou vadu, která je většinou z nedostatku kyseliny listové). Dále vrozený hydrocefalus (neodtékání mozkomíšního moku z hlavy do břicha) díky tomuto má voperovanou hadičku, která vede v podkoží za uchem až do břicha. Provaz kolem krku musel sedět, nesmělo dojít k velkému napnutí a šlo pouze o záchranný prvek, pokud by došlo k posunu hadičky díky napnutí kůže a velkému tlaku. Vytržení z lebky by znamenalo jít na operaci, aby vše navrátili. Díky rozštěpu páteře je problém také u nohou. Nohy se hůře prokrvují, běžné známky odkrvení jsou tedy patrné ještě před začátkem vázání. Citlivost na nohách je rozdílná v každé části nohy, stejně jako citlivost na tlak, teplo, chlad. S takovýmto podrobným popisem jsme se rozešly a já začala přemýšlet, jak by to šlo. Ve svém volnu jsem studovala články na netu o rozštěpu páteře, koukala na videa o rehabilitacích abych měla pojem o pohybu těla, jaké jsou jeho omezení. Ptala se kamarádů se zdravotním zaměřením na jejich zkušenosti s diagnózou a nakonec si udělala plán na 2 možnosti závěsu. 1. byl více bezpečný, plochý a vzít do závěsu celý vozík a 2. byl nechat vozík na zemi a do závěsu dát pouze tedy tělo, ovšem nakonec jsem se rozhodla raději pro bezpečnou možnost a k té druhé se třeba postupně dopracujeme. Moc ráda budu Štěně vázat i nadále.

Pohled na štěně, když se koukala v závěsu na zem a chvilku pohledem „já jsem fakt nad zemí“ byl kouzelný. Splnil se jí sen, o kterém si myslela, že jej splnit nejde. Z bezpečnostních důvodů jsem nechtěla dělat přechody, šlo se tak pouze „nahoru a dolu“ a také jsem věděla že mám omezený čas díky již tak málo prokrvovaným končetinám. Ve vázání naštěstí neplatí přímá úměra mezi časem v provazech a emoční silou vázání. A tak i po tomto vázání zaznělo „chci brečet“ (štěstím).

Ráda plním sny ostatním a mám ráda výzvy. Za tím vším je mnoho času tráveného nad teorií ale za tu námahu tyto nevšední okamžiky prostě stojí a reakce druhého jsou pro mě tou odměnou za kterou mě to prostě stojí. Necítím lítost vůči těmto lidem, ale chci jim dopřát to, co dělám a co mě baví. Pokud to zažít chtějí, pak hledám způsoby, jak to jde a nikoli to proč to nejde.

(článek je zveřejňován se souhlasem účastníků a sepsán byl v roce 2019).

Photo: Michal Neoral